Patriarcha Athenagoras

Athenagoras (rodným jménem Aristokles Spyrou, 25. března/6. dubna 1886 - 7. července 1972) byl konstantinopolský ekumenický patriarcha od 1. listopadu 1948 do 7. července 1972.

Životopisné údaje
Narodil se 25. března a 6. dubna 1886 v Caraplanu (dnes Vasiliko) v Epiru, který byl v té době přesto území Osmanské říše. Jeho otec Matouš byl lékař a matka Helena pocházela z Konice.

V roce 1903 nastoupil na teologickou školu v Halki. V roce 1910 vystudoval teologii, stal se mnichem a byl vysvěcen na jáhna metropolitou Polykarpem z Elassony. Poté působil jako arciděkan metropolity v Pelagonii až do roku 1918, kdy metropole přestala spadat pod jurisdikci patriarchátu. V roce 1919 ho tehdejší aténský arcibiskup Meletios Metaxakis přijal jako arciděkana a sekretáře arcidiecéze. Po převládnutí hnutí v roce 1922 se stal tajemníkem "Pagliriki Union", hnutí milujících duchovních přátelského k venezuelské straně.

Korfský biskup
V prosinci 1922, během revoluční vlády N. Plastiras a ještě jako jáhen byl zvolen metropolitou Korfu a 22. prosince 1922 byl vysvěcen na biskupa v aténském metropolitním kostele.

V této metropoli působil sedm let a prokázal bohatou organizační, charitativní a publikační činnost. Za jeho působení prý tato metropole jako první začala vydávat zpravodaj. Zde navázal přátelské vztahy s katolickými Korfijci a jejich biskupem, protestanty, Židy, Armény atd. V červenci 1930 zastupoval Kostel Řecko na anglikánském kongresu v Lambethu.

Americký arcibiskup
Dne 13. srpna 1930 byl na návrh korintského metropolity Damaskinose zvolen Svatým patriarchálním synodem arcibiskupem Severní a Jižní Ameriky.

Během svého působení se mu podařilo sjednotit komunity rozdělené národnostním schizmatem. V roce 1931 zorganizoval čtvrté duchovní shromáždění, které přijalo novou ústavu pro církevní správu. Zakládal a organizoval arcidiecézní úřady, duchovní soudy, katechetické školy a zvláštní pozornost věnoval výstavbě kostelů a škol. Založil Dámy filoptochos (1931), Řeckou pravoslavnou teologickou školu Svatého kříže v Bostonu (1937) pro vzdělávání duchovních a Akademii svatého Basila v Garrisonu ve státě New York (1944) pro vzdělávání katechetů a vedoucích sborů.

Během svého arcibiskupského působení ve Spojených státech Athenagoras pěstoval dobré vztahy se svými spolubratry (Rusy, Srby, Rumuny) a pravoslavnými křesťany, ale také velmi blízké vztahy s předními osobnostmi země, jako byl prezidentský pár Franklin a Eleanor Rooseveltovi a konkrétně prezident Harry Truman.

Patriarchát
Volby
Poté, co byl konstantinopolský patriarcha Maximos V. nucen 18. října 1948 odstoupit, byl Athenagoras 1. listopadu 1948 zvolen patriarchou jako Athenagoras I. Byl prvním patriarchou, který byl zvolen bez předchozího tureckého občanství, a to po zavedení tureckého zákonného dekretu č. 1092 z roku 1923, avšak s předchozím souhlasem turecké vlády. Istanbulský prefekt mu proto na letišti při příletu udělil turecké občanství a turecký pas s odůvodněním, že jeho rodné město bylo v době jeho narození součástí Osmanské říše.

Konkrétně 1. listopadu 1948 byla svolána endemická synoda konstantinopolského patriarchátu, kterou tvořilo 17 arcibiskupů. Tříčlenná volební komise zahrnovala velekněze-pastýře zpoza hranic Turecka: amerického arcibiskupa Athenagora, metropolitu Dionysia z Methymnosu a metropolitu Emmanuela z Caw. Všichni tři obdrželi po 11 hlasech, zatímco šest míst bylo prázdných. Athenagoras byl zvolen ve druhém kole hlasování, kde získal 11 hlasů. Ostatní byli bílí a pocházeli z řad příznivců jeho hlavního rivala, metropolity Derkose Joachima, kterého turecká vláda z volebního procesu již dříve vyloučila. Každopádně turecký tisk považoval Athenagorovu volbu od počátku za samozřejmou, dokonce uváděl počet hlasů, které získá.

Odlet z USA
Před odjezdem do Konstantinopole Athenagoras absolvoval dlouhou cestu po téměř všech pravoslavných komunitách v Americe, kde v různých projevech nastínil svou politiku a vyzval všechny k novému křížovému tažení proti komunismu, "nejsvětějšímu boji" křesťanského světa, jak se tehdy vyjádřil.

Zejména na konci listopadu 1948, kdy promluvil na velkém setkání duchovních v Bostonu, které přenášela všechna americká média, mimo jiné zdůraznil:

Všude kolem nás propukají bouře nepřízně osudu a zhoubný duch destrukce hrozí, že potopí naši svobodu svědomí, naše lidské ideály a posvátné základy křesťanské civilizace (...). Na jedné straně již Řecko svádí tvrdý boj za zachování své svobody a územní celistvosti. Na druhé straně Turecko je tváří v tvář stejné hrozbě v neustálé opatrnosti. Trumanova doktrína se ve skutečnosti ukázala být jedním z nejúčinnějších faktorů v boji za odražení tohoto útoku. Vyzývám všechny Američany, aby podpořili úsilí prezidenta Trumana (...). Zapomenout na tuto posvátnou povinnost v kritické době se rovná opuštění a zřeknutí se svého postavení v nejposvátnější bitvě, jaká kdy byla svedena na obranu ideálů křesťanství.

O tom, jakou roli bude nový patriarcha hrát v době studené války, ještě více vypovídá jeho rozlučkové setkání s americkým prezidentem Harrym Trumanem v Bílém domě, během něhož si vyměnili vřelá přání a poděkování.

Příjezd do Istanbulu
26. ledna 1949 přiletělo do Istanbulu letadlo poskytnuté prezidentem Trumanem s nově zvoleným ekumenickým patriarchou Athenagorem, kterého doprovázel Trumanův zvláštní pobočník plukovník Charles Mara. Když letadlo předtím přelétalo nad řeckým vzdušným prostorem, došlo k výměně pozdravů mezi králem Pavlem a patriarchou. Přijetí konstantinopolským prefektem a velkým počtem příchozích křesťanů a mnoha muslimů, snad ze zvědavosti, bylo úžasné. Patriarcha při výstupu z letadla všechny ohromil tím, že promluvil nejen řecky, ale také turecky a vyjádřil své uznání americkým a tureckým úřadům.

Ihned Poté se obrovská kolona vydala na centrální istanbulské náměstí Taksim, kde Athenagoras položil věnec k soše Kemala Atatürka s květinami, které, jak bylo oznámeno, sám nařezal v zahradách Bílého domu. Na trůn byl uveden následujícího dne, 27. ledna 1949. Jedním z jeho prvních činů byla cesta železnicí do Ankary, kde se setkal s prezidentem Ismetem Inonuem a předal mu osobní poselství od prezidenta Trumana.

Jeho práce
Athenagorova činnost při posilování vnitřní misie v klimatu konstantinopolské arcidiecéze byla významná. Reorganizoval teologickou fakultu v Halki, jmenoval nové profesory a vzdělával akademické pracovníky a důrazně zlepšil vztahy s tureckými úřady. Za jeho patriarchátu došlo k plnější organizaci pravoslavných farností v zahraničí, metropolie v Tiatře (západní Evropa) a Austrálii byly povýšeny na arcidiecéze, což podpořil pomocnými biskupy. V roce 1959 navštívil presbyteriánské patriarcháty na Blízkém východě (Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém) a v letech 1951 a 1960 připravil Svatou myrhu. V roce 1965 založil Patriarchální nadaci pro patristická studia v klášteře Vlatadon v Soluni, v roce 1966 Pravoslavné centrum v Chambezy v Ženevě a v roce 1968 Pravoslavnou akademii na Krétě.

Navzdory prestiži a mezinárodnímu uznání, které patriarchát získal za patriarchy Athenagora, se k tomu přidaly smutné události z 6. a 7. září 1955, tzv. zářijové nepokoje, kdy turecký dav řízený "shora", jak prokázal proces s Adnanem Menderesem v roce 1961, zaútočil na řecké obchody, domy a kostely a dopustil se rozsáhlého ničení a rabování. Od těchto událostí byli Řekové v Istanbulu pod rostoucím tlakem tureckého státu postupně nuceni opouštět své domovy. Tyto incidenty vyvolaly napětí mezi Řeckem a Tureckem, zvěsti o odstranění patriarchátu z Turecka a relativní ochlazení dosud podpůrného faktoru USA. Patriarcha Athenagoras byl podle popisu po zářijových událostech v šoku, vyhýbal se svolání synody a ve smutku se rok a půl až do Velikonoc 1957 zdržoval všech oficiálních bohoslužeb.

V červenci 1958, po smrti arcibiskupa Michaela, se dostal do konfliktu se synodou v otázce jeho nástupce. Synoda podpořila kandidaturu metropolity Melitona z Imbrosu a Tenedosu, zatímco patriarcha Athenagoras podpořil biskupa Jakuba z Melity. Konflikt dospěl až k tomu, že patriarcha synodu rozpustil a všechny nesouhlasící propustil. Poté jmenoval šestičlennou synodu, která zvolila Jakuba. Tato synoda platila až do října 1959.

V září 1961 svolal na Rhodos první panortodoxní konferenci, první z řady přípravných konferencí pro panortodoxní synodu, která byla úspěšně ukončena: Prohlásil jednotu pravoslavných, potvrdil právo ekumenického patriarchátu svolávat takové synody, posílil vztahy s předchalcedonskými církvemi a ukázal pravoslaví jako pevnou sílu, která prolomila svůj lokální charakter. Následovala druhá pravoslavná konference v září 1963 a třetí pravoslavná konference v listopadu 1964.

V roce 1963 navštívil ekumenický patriarcha Athenagoras horu Athos, aby oslavil tisíciletí mnišského státu, a poté Řecko. Dne 30. června odcestoval řeckou válečnou lodí z hory Athos do Falira. Tam ho přijal král Pavlos a vládní představitelé a dav ho povzbuzoval na cestě do Athén. Byla to jeho první návštěva Řecka od nástupu na ekumenický stolec v roce 1949. Následovala doxologie v aténské metropoli, první s ekumenickým patriarchou v dějinách moderního řeckého státu. Poté navštívil Rhodos, Karpathos, Krétu, Korfu, Epirus a Makedonii a všude byl nadšeně přijat. Nejdojemnější zastávkou na jeho turné byla návštěva jeho rodiště Vasiliko Pogoni.

Mezikřesťanské dialogy
Patriarcha Athenagoras se aktivně podílel na ekumenickém hnutí a usiloval o navázání lepších vztahů mezi křesťany. Proto posílil spolupráci se Světovou radou církví, která byla založena krátce před jeho zvolením, a zřídil stálou delegaci ekumenického patriarchátu v jejím sídle v Ženevě, do jejíhož čela postavil biskupa Jakuba z Melite.

V rámci svého záměru navázat kontakt s římskokatolickou církví učinil Athenagoras několik prvních kroků za papeže Pia XII., ale bezvýsledně. Jeho nástupce Jan XXIII. byl pozitivnější a dokonce pozval pravoslavnou církev, aby vyslala své zástupce/pozorovatele na II. vatikánský koncil. Po smrti Jana XXIII. (3. června 1963) a zvolení jeho nástupce Pavla VI. se však sbližování urychlilo. Prvním podstatným krokem bylo jeho setkání s papežem Pavlem VI. v neděli 5. ledna 1964 večer v delegaci Svatého stolce na Olivové hoře v Jeruzalémě, které proběhlo podle přísného protokolu. Jejich druhé setkání mělo umístění následující den v jeruzalémském patriarchátu v uvolněnější atmosféře. Oba křesťanští představitelé uvedli, že cesta k jednotě mezi oběma církvemi je dlouhá a obtížná, ale dohodli se na vytvoření komise, která bude podporovat vzájemný dialog. Oba církevní představitelé se potřetí neformálně setkali v ulicích Jeruzaléma za jásotu věřících. To byl první krok v procesu dialogu.

Toto symbolické setkání poprvé od schizmatu v roce 1054 otevřelo možnost skutečného dialogu mezi pravoslavnými a římskými katolíky. Dne 7. prosince 1965, v den oficiálního ukončení Druhého vatikánského koncilu, se pak v bazilice svatého Petra v Římě a v patriarchálním kostele svatého Jiří ve Faně konaly současně obřady zrušení anathemy 1054. Patriarcha Athenagoras přečetl listinu o odvolání a papež Pavel VI. přečetl papežskou zprávu. Zrušení anathemy vyvolalo mnoho reakcí a dokonce i přerušení památky patriarchy Athenagora pravoslavnými biskupy dokonce z hory Athos, kteří viděli ekumenismus vnucený pravoslaví.

25. července 1967 navštívil Phanar oficiálně papež Pavel VI. Dne 28. října téhož roku, po návštěvě patriarchátů v Srbsku, Rumunsku a Bulharsku, se patriarcha Athenagoras vydal do Vatikánu. Jeho cesta pokračovala do Švýcarska, kde slavnostně otevřel pravoslavné centrum ekumenického patriarchátu v Chambezy v Ženevě, a poté do Londýna, kde se setkal s primasem anglikánské církve.

Poslední roky a úmrtí
Dne 28. června 1972 utrpěl patriarcha Athenagoras zlomeninu stehna. Přestože mu ošetřující lékaři doporučili odjet do Vídně, odmítl. Jeho zdravotní stav se zkomplikoval a nakonec 7. července 1972 zemřel.