Životopisné údaje
Narodil se 26 października 1897 roku w Sinope nad Morzem Czarnym i byl synem Eleftheriosa i Catherine Vaportzis. Jego wujem był metropolita Kirillos Mumtzis z Mytilene. Po ukończeniu studiów w ojczyźnie zapisał się do Szkoły Teologicznej w Halki, którą ukończył po rocznej przerwie spowodowanej I wojną światową w 1919 roku pracą „The Election of the Patriarchs of Constantinople in the Byzantine Era”. Został wyświęcony na diakona 16 maja 1918 r., a na starszego w Nowy Rok 1928, otrzymując jednocześnie tytuł archimandryty.

Velekněz
Metropolitou filadelfským byl zvolen 8. února 1930 a metropolitou chalcedonským 28. června 1932.

Po śmierci patriarchy Photiosa II w 1935 r. preferowanym następcą był Maximos, jednak po interwencji władz tureckich jego název byl vyškrtnut ze seznamu kandidátů. Během druhé světové války byl dvakrát zatčen tureckými úřady a podruhé (20. ledna 1943) byl na několik měsíců deportován do Pruska.

Vzhledem k pokročilému věku patriarchy Benjamina ho Maximos zastupoval v mnoha administrativních úkolech a byl stálým členem patriarchální synody.

Patriarcha
W lutym 1946 roku zmarł patriarcha Benjamin. Dzień po jego pogrzebie, 20 lutego, Maksymin został wybrany przez Synod Patriarchalny na patriarchę ekumenicznego. Warto zauważyć, że rząd turecki zachował neutralne stanowisko, nie tworząc przeszkód pro jego wyboru, jak to miało umístění poprzednim razem. Wydawało się zresztą, że klimat między władzami tureckimi a patriarchatem uległ zmianie. Wskaźnikiem poprawy sytuacji w tym czasie była wizyta ówczesnego prezydenta Republiki Tureckiej Ismeta Inonu w Szkole Teologicznej w Halki, gdzie został serdecznie przyjęty przez ówczesnego dyrektora, metropolitę Chrysostomosa z Neocaesarei i studentów.

Už v prvních měsících svého patriarchátu se Maximos snažil o to, aby požár tureckého tisku kvůli jeho kontaktům s ruskou pravoslavnou církví, které byly interpretovány jako nepřímá podpora Sovětského svazu. Zdá se, že podobná podezření měli i američtí a britští diplomaté. Zdá se, že plně nepochopil změnu vztahů po válce a jeho neuvážená prohlášení ponechávala prostor pro interpretaci jako proruská.

Nemoc
Koncem roku 1946 se u patriarchy začaly projevovat příznaky mírné melancholie. Po nějaké době patriarcha vyjádřil úmysl rezignovat, přičemž z tureckých kruhů prosákly informace, že pokud u něj bude diagnostikována smrtelná nemoc, měl by být okamžitě odvolat a vybrat nástupce. Řecký velvyslanec Pericles Skeferis informoval řecké ministerstvo zahraničí o patriarchových záměrech a řecká vláda doporučila vyčkat.

Aby se mu vrátily síly, bylo rozhodnuto přestěhovat patriarchu do jeho letního sídla v Halki a poté v květnu 1947 do Athén. V doprovodu tří členů svého doprovodu tak přijel vlakem z nádraží Sikertzi v Pythiu na Evrosu, odkud byl na motorce převezen do Alexandroupolis, kde ho přijali biskupové z Fthiotidy Ambros a Attiky a Megaridos Iakovos, zastupující Kostel Řecko. Poté se spolu se svým doprovodem nalodil na řecký torpédoborec "Kréta" směřující do Pirea, odkud vyplul 21. května 1947 ve 13:30 za šíleného vztyčování vlajek, syčení zakotvených lodí, radostného zvonění zvonů a jásotu obyvatel Pirea shromážděných kolem přístavu. Tam byl přijat Alexandrem Papagosem, arcibiskupem Damascenem, členy vlády atd. a poté odjel do Kifissie, kde se usadil. Následující zacházení je charakterizováno jako zběžné a neorganizované, z čehož se usuzuje, že řecká vláda měla pravděpodobně větší zájem na tom, aby patriarchu přesvědčila k rezignaci, než na jeho uzdravení.

Pomimo silnych pogłosek o jego rezygnacji podczas leczenia w Atenach, patriarcha Maksymos powrócił do Konstantynopola w sierpniu tego roku bez podjęcia decyzji o rezygnacji.

Procesy
Patriarchova dlouhodobá nemoc a intenzivní spekulace o jeho nástupci vytvořily ve Fanaru konfliktní atmosféru. Řecká vláda po konzultaci s vládou USA pokračovala v hledání nové "silné osobnosti" s jasnou "protiruskou" orientací, která by mohla patriarchát přeměnit v "antikomunistickou baštu", což by odpovídalo i kvalitám turecké politiky. Řecká vláda se nakonec rozhodla pro kandidaturu Athenagory, který si časem získal podporu hierarchů i zahraničních vlád. Ankara a turecký tisk Athenagorův návrh podpořily a dokonce jej označily za "věrného přítele Turecka".

Reakcje jednak metropolitów patriarchatu, gdy zaczęły być znane posunięcia wspomnianych rządów, były zdecydowane. Na czele reagujących hierarchów, którzy dostrzegli zewnętrzną manipulację patriarchatem, stali metropolici Derki Joachim, Laodycei Maksymos, Neocaesarei Chryzostomos, Pergamum Adamantios, Sardei Maksymos i Chaldii Kirillos, którzy w odpowiedzi na uwagi przedstawicieli Aten o konieczności wymiany patriarchy, z powodu choroby, broniąc niezależności Patriarchatu, odpověděl, że wiele razy w swojej długiej historii Patriarchat stawał w obliczu podobnych sytuacji, które sam zdołał przezwyciężyć, dlatego też nie ma potrzeby, aby czynniki zewnętrzne miały wpływ na wewnętrzne ustalenia.

W tym samym czasie nie ustawały naciski ze strony rządu greckiego i kręgów w Fanarze, aby Maximos ustąpił. W 1948 r., prawdopodobnie chcąc odeprzeć zarzuty o rusofilstwo, odmówił afiliacji Kościoła Czechosłowackiego do Patriarchatu Moskiewskiego, o co prosił arcybiskup praski Savatius.

Rezignace a smrt
Dne 18. října 1948 nakonec odstoupil a poté, co řecká a turecká vláda upřednostnily Athenagorovu volbu na patriarchální stolec. Tvrdí se, že jeho nemoc byla záminkou, která ho měla donutit k rezignaci, a že skutečným důvodem byly zvěsti o jeho vazbách na ruskou církev, a tedy na Sovětský svaz.

Ponechal si titul prezidenta Efezu, který mu udělil patriarchální koncil. V roce 1971 onemocněl akutním zánětem průdušek a zemřel ve Švýcarsku na Nový rok 1972. Jeho tělo bylo převezeno do Konstantinopole, kde byl s poctami pohřben na nádvoří patriarchálního kláštera Zoodochos Pigi Baluklis.

V dopise z 25. 5. 1962 (který byl později publikován v pravoslavném tisku (sv. 191-192, 1. a 15. 8. 1973) obvinil svržený Maximos V. Athenagora z podvodu, kterým ho sesadil, zejména z ekumenických předeher.