Životopisné údaje
Narodil se Narodil se 26. října 1897 v Sinope u Černého moře jako syn Eleftheriose a Catherine Vaportzisových. Jeho strýcem byl mytilenský metropolita Kirillos Mumtzis. Po dokončení studií ve vlasti se zapsal na teologickou fakultu v Halki, kterou po ročním přerušení kvůli první světové válce v roce 1919 dokončil prací "Volba konstantinopolských patriarchů v byzantské éře". Na jáhna byl vysvěcen 16. května 1918, na staršího na Nový rok 1928 a současně obdržel titul archimandrity.

Velekněz
Metropolitou filadelfským byl zvolen 8. února 1930 a metropolitou chalcedonským 28. června 1932.

Po smrti patriarchy Fotiose II. v roce 1935 byl Maximos preferovaným nástupcem, ale po zásahu tureckých úřadů byl jeho nástupce odvolán. název byl vyškrtnut ze seznamu kandidátů. Během druhé světové války byl dvakrát zatčen tureckými úřady a podruhé (20. ledna 1943) byl na několik měsíců deportován do Pruska.

Vzhledem k pokročilému věku patriarchy Benjamina ho Maximos zastupoval v mnoha administrativních úkolech a byl stálým členem patriarchální synody.

Patriarcha
V únoru 1946 zemřel Patriarcha Benjamin. Den po jeho pohřbu, 20. února, byl Maximin zvolen patriarchálním synodem ekumenickým patriarchou. Je pozoruhodné, že turecká vláda zachovávala neutrální postoj a nevytvářela žádné překážky jeho zvolení, jak tomu bylo v minulosti. umístění předchozí čas. Navíc se zdálo, že se klima mezi tureckými úřady a patriarchátem změnilo. Ukazatelem zlepšení tehdejší situace byla návštěva tehdejšího prezidenta Turecké republiky Ismeta Inonua na teologické fakultě v Halki, kde byl vřele přijat tehdejším ředitelem, metropolitou Chrysostomosem z Neocasareje, a studenty.

Už v prvních měsících svého patriarchátu se Maximos snažil o to, aby požár tureckého tisku kvůli jeho kontaktům s ruskou pravoslavnou církví, které byly interpretovány jako nepřímá podpora Sovětského svazu. Zdá se, že podobná podezření měli i američtí a britští diplomaté. Zdá se, že plně nepochopil změnu vztahů po válce a jeho neuvážená prohlášení ponechávala prostor pro interpretaci jako proruská.

Nemoc
Koncem roku 1946 se u patriarchy začaly projevovat příznaky mírné melancholie. Po nějaké době patriarcha vyjádřil úmysl rezignovat, přičemž z tureckých kruhů prosákly informace, že pokud u něj bude diagnostikována smrtelná nemoc, měl by být okamžitě odvolat a vybrat nástupce. Řecký velvyslanec Pericles Skeferis informoval řecké ministerstvo zahraničí o patriarchových záměrech a řecká vláda doporučila vyčkat.

Aby se mu vrátily síly, bylo rozhodnuto přestěhovat patriarchu do jeho letního sídla v Halki a poté v květnu 1947 do Athén. V doprovodu tří členů svého doprovodu tak přijel vlakem z nádraží Sikertzi v Pythiu na Evrosu, odkud byl na motorce převezen do Alexandroupolis, kde ho přijali biskupové z Fthiotidy Ambros a Attiky a Megaridos Iakovos, zastupující Kostel Řecko. Poté se spolu se svým doprovodem nalodil na řecký torpédoborec "Kréta" směřující do Pirea, kam odplul 21. května 1947 ve 13:30 za šíleného vztyčování vlajek, syčení zakotvených lodí, radostného zvonění zvonů a jásotu obyvatel Pirea shromážděných kolem přístavu. Tam byl přijat Alexandrem Papagosem, arcibiskupem Damašským, kabinetem atd. a poté odjel do Kifissie, kde se usadil. Následující léčba je charakterizována jako zběžná a neorganizovaná a z toho se usuzuje, že řecká vláda měla pravděpodobně větší zájem přesvědčit patriarchu, aby odstoupil, než na jeho uzdravení.

Navzdory silným zvěstem o jeho rezignaci během léčby v Aténách se patriarcha Maximos v srpnu téhož roku vrátil do Konstantinopole, aniž by se rozhodl rezignovat.

Procesy
Patriarchova dlouhodobá nemoc a intenzivní spekulace o jeho nástupci vytvořily ve Fanaru konfliktní atmosféru. Řecká vláda po konzultaci s vládou USA pokračovala v hledání nové "silné osobnosti" s jasnou "protiruskou" orientací, která by dokázala přeměnit patriarchát v "antikomunistickou baštu", což by odpovídalo i turecké politice. Řecká vláda se nakonec rozhodla pro kandidaturu Athenagora, který si časem získal podporu hierarchů i zahraničních vlád. Ankara a turecký tisk Athenagorův návrh podpořily a dokonce jej označily za "věrného přítele Turecka".

Reakce metropolitů patriarchátu, jakmile se o krocích výše zmíněných vlád dozvěděli, však byly silné. V čele reagujících hierarchů, kteří uznali vnější manipulaci s patriarchátem, stáli metropolité Derki Joachim, Laodicejský Maximos, Neokaesarejský Chrysostomos, Pergamský Adamantios, Sardejský Maximos a Chaldejský Kirillos, kteří na výroky představitelů Athén o nutnosti výměny patriarchy z důvodu nemoci reagovali obranou nezávislosti patriarchátu, odpovědělže patriarchát byl ve své dlouhé historii mnohokrát konfrontován s podobnými situacemi, které dokázal sám překonat, takže není třeba, aby vnější faktory ovlivňovaly vnitřní uspořádání.

Současně pokračoval tlak řecké vlády a kruhů ve Fanaru, aby Maximos odstoupil. V roce 1948, pravděpodobně aby odvrátil obvinění z rusofilství, odmítl připojit Československou církev k Moskevskému patriarchátu, jak požadoval pražský arcibiskup Savatij.

Rezignace a smrt
Dne 18. října 1948 nakonec odstoupil a poté, co řecká a turecká vláda upřednostnily Athenagorovu volbu na patriarchální stolec. Tvrdí se, že jeho nemoc byla záminkou, která ho měla donutit k rezignaci, a že skutečným důvodem byly zvěsti o jeho vazbách na ruskou církev, a tedy na Sovětský svaz.

Ponechal si titul prezidenta Efezu, který mu udělil patriarchální koncil. V roce 1971 onemocněl akutním zánětem průdušek a zemřel ve Švýcarsku na Nový rok 1972. Jeho tělo bylo převezeno do Konstantinopole, kde byl s poctami pohřben na nádvoří patriarchálního kláštera Zoodochos Pigi Baluklis.

V dopise z 25. 5. 1962 (který byl později publikován v pravoslavném tisku (sv. 191-192, 1. a 15. 8. 1973) obvinil svržený Maximos V. Athenagora z podvodu, kterým ho sesadil, zejména z ekumenických předeher.